Dávného toho času LP 2009…
Jakub seděl ve ztichlé kanceláři a soustředěně hleděl na monitor svého počítače. Byl sice poslední den v roce, ale práce se na poslední chvíli nahromadila natolik, že nebylo vyhnutí. Kolegové však byli přeci jen zodpovědnější a oddanější rodinám, takže byl Jakub v kanceláři sám. Byl vlastně sám na celém patře. Všude byl klid a ticho rušil jen klapot počítačové klávesnice.
Náhle se ale do pravidelného klapání kláves ozval jiný rytmický zvuk. S menší frekvencí a postupně sílil. Jakub tu změnu zvukového pozadí zaznamenal a uvědomil si, že to je klapot dámských podpatků tlumených kobercem na chodbě. Zvuk se blížil. Na tomto konci chodby byly jen dvě kanceláře – ta Jakubova a vedlejší, ze které se minulý týden odstěhovala skupina architektů, čímž z patra zmizela polovina dámského osazenstva. Ta polovina se jmenovala Markéta a krom zjištění, že je mladá a velmi pohledná, o ní Jakub nic dalšího nevěděl. Druhou polovinu žen na patře tvořila Jakubova kolegyně, ale ta – ač se Jakub trochu styděl to tak otevřeně přiznávat – nebyla ani zdaleka tak atraktivní. Pro Jakuba tak nebylo těžké uvědomit si podle zvuku, že žena blížící se na vysokých podpatcích chodbou není jeho kolegyně.
Klapot podpatků se zastavil přímo přede dveřmi do kanceláře. Jakub ztuhl napětím. Po pár vteřinách se ale uvolnil, protože se na chodbě ozvalo zachrastění klíčů a zvuk odemykaných dveří vedlejší kanceláře. Takže to tedy definitivně byla slečna Markéta. Určitá nervozita Jakubovi ale stejně zůstala. Už dlouhou dobu po slečně architektce odvedle pokukoval, ale nikdy nenašel odvahu ji oslovit. Vyměňovali si jen úsměvy, když se míjeli na chodbě, a pár společenských frází, když spolu jeli ve výtahu. Přestože se na něj Markéta vždy vřele usmívala a sem tam pomrkla očkem, nikdy si k ní nic důvěrnějšího nedovolil. Když si teď uvědomil, že jsou na patře spolu úplně sami, opět se mu rozbušilo srdce nervozitou. Chvíli si vyčítal zbabělost, že právě marní pravděpodobně poslední příležitost navázat se slečnou Markétou kontakt, že se prostě nezvedne a nejde ji do vedlejší kanceláře pozdravit a popovídat si. Pak ale zaslechl, jak se dveře vedlejší kanceláře zavírají, jak v jejich zámku rachotí klíče a jak se chodbou opět rozléhá klapot podpatků. Jak postupně slábl, Jakub se začal proklínat, že svou příležitost právě promarnil. Paradoxně ho však zalila určitá úleva a uvolnění, že jeho dilema bylo vyřešeno samo od sebe. Zvrátil se do židle, zaklonil se a chvíli hleděl jenom tak do stropu. Přemítal o Markétě, představoval si, co by mohlo být, kdyby býval našel odvahu ji oslovit. Přemýšlel o svém životě, o svých kamarádkách a nebožkách a za chvilku už bloudil duchem někde daleko.
Chtěl se pokusit začít znovu soustředit na práci, ale vyrušilo ho zaklepání na dveře. Překvapeně tím směrem pohlédl a téměř otevřel ústa úžasem, když v nich uviděl Markétu, jak nakukuje dovnitř:
„Dobrý den. Přišla jsem vám popřát pěkný Nový rok. Jé, vy jste tu sám?“ Otázku doprovodil úsměv. Hleděla na přepadlého Jakuba, stála ve dveřích a usmívala se.
Jakub se stále nedokázal vzpamatovat z překvapení. Tentokrát ji neslyšel přicházet. Stála tam, krásná, v kozačkách na vysokém podpatku, v tmavé sukni kousek nad kolena, ve vínové bundě, se šálou kolem krku a se sladkým úsměvem, který se klenul pod drobným nosem mezi velkýma hnědýma očima. Na od mrazu červených tvářích, lemovaných vlnitými kaštanovými vlasy, se jí dělaly malé dolíčky. Po několika vteřinách ticha se zdálo, že se jí v očích začíná objevovat pobavení.
Jakub se konečně trochu vzpamatoval: „Dobrý den!“ Vyskočil ze židle a začal se nepřirozeně usmívat. Spíš se vyloženě culil, rozzářil se jako sluníčko a srdce mu bušilo. Vykročil ke dveřím Markétě naproti: „Pojďte dál!“
Markéta udělala pomalý ladný krok do místnosti. Stále s úsměvem hleděla Jakubovi do očí.
Jakubovi došlo, že neodpověděl na předchozí otázku. Rozhlédl se omluvně po kanceláři a doplnil: „Sám. Ostatní mají rozum a jsou doma. A co vy tady?“
„Při tom stěhování minulý týden tu byl strašný zmatek. Přišla jsem se rozloučit. S kanceláří, s tím výhledem na řeku, prostě tady s tím místem, kde jsem prožila tři roky.“ V očích jí bylo vidět, že pro ni ty tři roky znamenaly hodně. Udělala ještě jeden krok do místnosti a letmo, ale přesto významně, se rozhlédla.
Jakub ten signál sice nezachytil, ale i bez toho nechtěl, aby Markéta hned zase odešla. Přikročil ke dveřím za jejími zády: „Pojďte dál! Posaďte se.“ Přiblížil se k ní, aby za ní zavřel dveře, a přitom ji gestem ruky vyzýval k nejbližší židli. Stál od ní pár centimetrů a zachytil tak vůni jejího parfému.
Markéta pomalým ladným krokem vyrazila k nabízené židli. Jakub sledoval zezadu její siluetu, jak se mírně při chůzi pohupovala v bocích. U židle si pomalu sundala bundu a se šálou ji položila na vedlejší stůl. Pod přiléhavým svetříkem se jí v kontrastu s útlým pasem vzdouvala drobná a přesto plná ňadra. Posadila se čelem k Jakubovi a přehodila si nohu přes nohu. Uhladila si sukni na stehnech, čímž nechala vyniknout jejich pevnou klenutou křivku, a pak sepjala ruce na koleni. Stále přitom hleděla s pobaveným úsměvem na Jakuba, jako by jí dělalo nesmírné potěšení, jaký zanechává dojem.
Jakub stál ještě pořád u dveří, nemohl z Markéty spustit oči. Přišla mu dnes mnohem krásnější a přitažlivější, než kdy dřív. Možná to bylo strachem, že už ji nikdy neuvidí, možná jeho celkovým rozpoložením, tou melancholií z konce roku, kdo ví. Vykročil směrem k ní, přitáhl si druhou židli a sedl si naproti ní. Snažil se, aby jí byl co nejblíže, z Markéty sálalo krom její vůně cosi, co ho paralyzovalo a nesmírně přitahovalo.
„Nedáte si něco?“ Jakub si vzpomněl, že by se měl chovat jako hostitel. Pozvedl se na židli, aby dal najevo ochotu nabídku splnit. „Čaj? Kafe? Minerálku? Mám tu ještě jednu housku se sýrem, jestli máte hlad…“ pokusil se zažertovat. S úspěchem, Markéta v pobaveném úsměvu ukázala řadu drobných bílých zubů.
„Ne, děkuju. Je mi fajn, potřebuju jen trochu rozmrznout. Venku je strašná zima. Tady je ale příjemně.“ Mírně naklonila hlavu na stranu a plavným obloukem si přehodila vlasy přes rameno. Stále se přitom dívala Jakubovi do očí a usmívala se.
Jakub z toho začínal být už trochu nervózní. Hlavou se mu začala šířit panika, že musí něco říct, že ji musí nějak zabavit, aby mu neodešla, že musí najít odvahu a někam ji pozvat. Už se nadechoval, že něco plácne, když něco ucítil na svém lýtku. Mrkl tím směrem a spatřil, jak ho Markéta jemně hladí nártem své nohy. Podíval se jí překvapeně zpět do očí a měl najednou pocit, že se ten laskavý úsměv nepatrně změnil. Jakoby se v něm objevila určitá provokace a výzva.
„Mimochodem, já jsem Markéta. Známe se vlastně tak dlouho, měli jsme si tykat už dávno.“ Její noha se stále jemně třela o jeho.
„Jakub… Těší mě… Já… Už… Dávno…“
Podvědomě mu cukla ruka k pozdravu. Ihned si uvědomil, že to je neslušnost, ale to už mu Markéta vycházela vstříc svou vlastní. Její jemná teplá dlaň sevřela tu jeho. Vzápětí ho vzala i druhou rukou a pak si všechny tři položila zpět na koleno. Jakub na zápěstí ucítil strukturu jejích punčoch a teplo jejího těla. Pohladil Markétiny ruce volnou dlaní. Pohledl jí do očí a lehce se mu zatočila hlava z její vůně, z jejího tepla. Pokračoval volnou rukou dál a pohladil Markétu po vnější straně stehna. Cítil, jak mu pevněji sevřela ruku, a viděl, jak se jí lehce vzedmula hruď hlubším nádechem a jak se jí vzdáleně zajiskřilo v očích. Jemně jí poodhrnul sukni a rukou sledoval křivku stehna pod ní. To už Markéta přivřela oči, sevřela jeho ruku docela pevně a hluboký nádech ji zcela napřímil. Jakub pokračoval po stehně ještě kousek dál a ucítil, jak punčocha pevnějším lemem přechází v horkou a hebkou pokožku.
V tu chvíli se Markéta v židli vzepjala, objala ho kolem krku a přitiskla své rty na jeho. Jakub ji uvolněnou rukou objal kolem zad a její polibek opětoval. Pomalu vstali a jak se jejich těla přitiskla k sobě, Jakub ucítil na své hrudi její ňadra. Pevně ji objímal a líbal, pak jednou rukou sjel dolů, až na její kulatý a pevný zadeček a pevně ji přitiskl na své vzrušené přirození. Cítil, jak jejím tělem projela vlna vzrušení a jak se krom jejího parfému začíná kolem lehce linout i její vlastní vůně.
Na okamžik se od něj odtáhla, ale jen na chvilku, aby si přes hlavu stáhla svetřík. Odhodila ho stranou a odhalila jemnou saténovou košilku, pod kterou se jí na pevných prsech jasně rýsovaly ztuhlé bradavky. Znovu ho objala a pokračovala v líbání. Jakub ji jednou rukou vjel pod košilku a hladil ji po nahých zádech. Druhou rukou nahmátl její pevné a pružné ňadro. Markéta mu vytáhla košili z kalhot, přetáhla mu ji přes hlavu a hladila horkými dlaněmi jeho pokožku. Jakub vedl ruku, kterou hladil její záda, níž a zajel s ní pod sukni. Jak sevřel její nahý zadeček, s překvapením si uvědomil, že Markéta nemá kalhotky.
V tu chvíli Markéta sjela rukou Jakubovi do rozkroku a nahmatala pod džínsy jeho vzrušené přirození. Jakub se pokusil dostat se rukou z Markétiny hýždě trochu níž, překážela mu však pevný pásek sukně. V tu chvíli jakoby oběma projela jiskra rozhodnutí. Oba současně nahmátli zapínací mechanismy zbylých svršku toho druhého a vzápětí se k zemi snášely jak džínsy, tak i tmavá sukně. Markéta ještě v rychlosti Jakubovi stáhla trenýrky a v dalším okamžiku už ho popadla za ramena a posadila na židli. Sledoval, jak se nad ním rozkročila, jak její bílá košilka a světlá pokožka kontrastovala s pečlivě upraveným kaštanovým klínem a černými punčochami, mizejícími ve vysokých kozačkách. Posadila se na něj, objala ho a začala znovu líbat. Pak rukou nahmátla jeho přirození a zavedla ho do svého. Napoprvé dosedala pomalu, vychutnávala si každý centimetr, jak do ní Jakub pronikal. Pevně ho objímala a vášnivě líbala. Mírně se nadzdvihla a podruhé již dosedla rychleji. Pracovala svými boky chvílemi do stran, pak vpřed a vzad. S každým zdvihem se trochu sevřela, aby pak zase Jakuba do sebe lačně vstřebala. Její tělo bičovala vášeň. S každým přiražením narůstalo její vzrušení, až jí najednou projela křeč, jako výboj elektrického proudu. A další. A ještě jedna. V její hlavě se jí strhl hukot, blesk stíhal jeden druhý a tma kolem ní burácela. Celým tělem ji projížděl třas při každém sebemenším pohybu. Přitiskla se k Jakubovi a s mírně opilým úsměvem v očích se začala soustředit na něj. Netrvalo to ani minutu a cítila, jak Jakubovo tělo pohltila křeč, jak jím projela bouře vzrušení, a jak ji zalila horká záplava jeho orgasmu.
Oba zhluboka oddechovali. Jejich zpocené pokožky se v pevném objetí lepily k sobě. Ani jeden se nehýbal, chtěli rozpojení oddalovat, jak jen to bude možné. Jakuba ovládl pocit závratě. Objímal Markétu, líbal ji na krku a ramenou, a za zavřenými víčky si jako ve snu přehrával předchozí okamžiky, kterým stále ještě nemohl úplně uvěřit. Najednou ho závrať jakoby zhoupla dozadu, jakoby pod ním sebrala židli a on se kácel dozadu na znak. Zhluboka zalapal po vzduchu, z leknutí a z pocitu beztíže…
Jakub se s trhnutím probudil. Seděl na židli, před ním na monitoru rozdělaná práce. Chvíli si v šoku srovnával, co je realita a co byl zjevně jen pouhý sen. Srdce mu bušilo z právě prožitého milování. Nebo z toho leknutí?
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Překvapeně pohlédl na dveře a přemítal, jestli je vzhůru. Zvolal ke dveřím: „Ano?“
Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla slečna Markéta: „Dobrý den. Přišla jsem vám popřát pěkný Nový rok. Jé, vy jste tu sám?“ Otázku doprovodil úsměv. Hleděla na přepadlého Jakuba, stála ve dveřích a usmívala se.
„Vaše kolegyně tu není? Škoda. Pozdravujte ji, prosím. Chtěla jsem se rozloučit, my už jsme přestěhovaní.“
„Dnes tu není, jsem tu sám. Pozdravy s radostí vyřídím.“ Jakub byl stále trochu v šoku a nebyl schopen kloudného vyjadřování. Vyskočil ze židle a vykročil jí naproti ke dveřím. Prohlížel si Markétinu postavu v kozačkách, v tmavé sukni a vínové bundě. Na mysl se mu stále dral jeho sen. „Vám taky pěkný nový rok!“ zakoktal.
Markéta se pousmála, ale spíš trochu rozpačitě, možná i trochu vystrašeně z Jakubovy vyjevenosti. „Tak se tu mějte hezky a ať se vám tu daří!“ Nabídla mu svou ruku k pozdravu.
Jakub sevřel její jemnou teplou dlaň: „Díky. Vám taky…“ Na víc se nezmohl.
Markéta se ještě jednou usmála, už zase mile: „Tak nashle…“ Otočila se a odcházela chodbou k výtahu. Jakub se za ní díval a naslouchal pravidelnému klapání jejích podpatků. Na konci chodby se Markéta ještě jednou otočila a zamávala mu. Pak nastoupila do výtahu a odjela. Jakub zůstal stát jako opařený a dlouze sledoval zavřené dveře výtahu…